Hladký nebe / Pavel Štingl

Hladký nebe / Pavel Štingl

Omyl většiny dětských báchorek vychází ze schizmatu, že dole je peklo a nahoře nebe. V pohádkách se toho totiž moc nenalyžuje. Nebe dvojčete Míry je ale docela logicky úplně nejníž, kam se dá doletět na dobře broušených ski. Tam se hladí skořápky věčnosti. Je to všechno docela jednoduchý, když se na to přijde. Chce to trochu trpělivosti. Kdo jí nemá, musí si najít oříšek a s alchymií dlaně z něj udělat trvalou pohodu. Věnováno Mírově dlani.

david-vavra-2.jpg

Hladký nebe / Pavel Štingl

Jednou - ještě v epoše šoku z navrácených pasů po pádu železného závěsu - jsme vyrazili s partičkou do Francie na lyže. Průprava ze Špindlu, nohy posílený frontama na stoletou lanovku, mlhavá představa kde vůbec jsou Alpy, natož pak nějaký údolí a hned tři vedle sebe. Odhodlání převeliký, zábrany žádný, svět patřil nám.

Rozdělování komnatek vznešeně nazývaných studia v naší realitě znamenalo instalovat do cimry pro jednoho olympijského sportovce čtyři konzumní Čechy s nohama v kuchyňské lince a basou piv na balkoně. Referentka cestovky při párování nezařazených koukla do not a pravila, že pro nás má dva kámoše na příští týden.

Opatrně jsme se pozeptali, jak že asi vypadají...? Koukla do papírů: "Kateřina Průchová devatenáct let.”

"No to by šlo, a kór, když k tomu ještě blondýna!"

Celkem bez námahy jsme se nakrátko stali borcema výpravy: "Máme dvě maturantky na cimře, blonďatý a třeskutě krásný!"

Všichni zírali. A my taky: Druhá blondýna byl tatínek. Převážně prošedivělý, jménem Míra.

Záhy se ovšem ukázalo, že dvojče Míra a pohoda jedno jsou. Dvojče Káča byla v epoše roztomilého experimentu se vším, co jí život mohl nabídnout - tehdy to asi byla trochu tráva, trochu tripu - těžko si pamatovat, co roztáčelo počátkem devadesátek postmaturitní dýchánky.

Dvojče táta občas něco utrousil o černý ovečce rodiny. Ale při tom ji hladil pohledem. Měl rád ovečky a ovčácký psi. Na lyžích to brousili oba jak sochy se slepenýma kolenama, Míra v bezpečný fazoně šedesátých let. Právě se udělal pro sebe. V radotínský garáži rozjel skiservis a brousil lyže na patnácti čtverečních metrech.

Původní kolegové byli pro Míru zoologická zahrada. Užíval si svobody, se kterou už v tomto životě skoro nepočítal. K půjčovně lyží záhy přidal stavební nářadí, a když mu cajk parkoval doma, vybavil jednoho Ukrajince bouracím kladivem. Ten mu jak krtek podhrabával barák. Jen zázrakem tu ďouru stihli dřív vybetonovat, než se to propadlo i s rodinou vilkou. Tyto sofistikované undergroundové operace se už konají pod dohledem Pavla, který původně ani netušil, kam se přiženil. Postupně přebírá realizační divizi rozverných vizí našich dvojčat.

Káča se vrátila ze svých cest po světě na zkušenou. S obstojnou angličtinou a záhy projeveným talentem pro obchod v malém i větším, a to všechno se stabilním úsměvem. Tak se zrodila jedna z největších půjčoven v metropoli. Nejdříve spolkla řezníka na konci uličky. Z masnýho krámu se stala tričkárna a bundičkárna s pavoučkem na Ká dvojce.

Pak došlo na kola. To už jela celá rodina pevně v sedlech. Dvojčata, Pavel, Lucka, Lukáš a najednou další desítky lidiček. Někdo montoval a někdo nakupoval a někdo prodával. A pokud jim tam někdo nespěchal, tak nakoupil dobře.

V Radotíně se nedalo spěchat. Míra to řídil - stále více zpovzdálí, přes vodítka psů. Rozdával úsměvy, pohodu a historky. Měl takovou zvláštní, velmi pomalou dikci a v žádném případě se nenechal přerušit. Obcházel oblíbený štamgasty, chválil mladý a rozkládal o pejscích.

V kapse si při tom pořád tak lehce s čímsi pohrával. Jen málokdo věděl o roztomilé vášni dvojčete Míry, popsaný v čínské harmoniologii pod kategorií "hladky"... Obvykle to jsou kamenné kuličky, ale Míra otáčel v dlani oříšek. A když ho vyblejskal do mramorova, tak si našel někoho, kdo ho bavil. Pak mu najednou mezi řečí to dokonale hladké harmonizovátko duše nečekaně předal. Byl to rituál nejvyšší důvěry, s jiskrou v oku a gestem někoho, kdo ví, jak se boří mříže zoo.

Dcera ze stanice ZOO se mezitím stala jednatelkou největší půjčovny dětských lyží v Praze, sítě obchůdků na oblečky pro dětské přežívání v lesních školkách. Občas si odskočila do kokpitu éra, aby si vyvětrala myšlenku ve stále ještě blonďatý hlavě. Druhá generace už na oříšek nestartovala. Potřebovala občas pohladit knipl. Sjezdovkou se jí stalo nebe.

Oříšek v dlani se stal rodinnou legendou a ohlédnutím za Mírou. Radostně si letěl sjezdovkou dolů a najednou přeskočil na druhý břeh. Odešel do ráje skořápek k věčnému pohlazení. Zbyli po něm psi a radotínský zázrak. Bylo to v době dalšího rodinného útoku na postupný horský cíl. Firma expandovala jak sopka z díry za garáží přes řeznictví do továrny u rychlíkového koridoru.

Továrnička ze starých časů zprvu vypadala jako válečná dekorace. Jednotka nastoupila v obvyklém stylu... Dvojče Káča zpracovala s grafičkou zábavnou obrázkovou studii veselých skibikerů pobíhajících po zahrádce okolo restaurace obklopené nákupy svátečních pomůcek k tělesné obrodě i veselým držkopádům ?.

Ty dohlídneš na betonování, zasklení, opláštění, renovaci panského domu. Ty to všechno propočítáš, domluvíš banku, ty zaplníš sklady - asi tak o řád ?, a ty narovnáš paragrafy. Pak to všichni uklidí a na vánoce otvíráme. Normální rodinu by to možná rozhodilo, ale tihle měli nejspíš všichni něco v kapse na uklidněnou. A tak dělali, jako že vánoce budou na ski i na by, tedy na Ski-a-Bi. A aby toho nebylo málo, tak v záchvatu největšího šílenství, když si celý to rodinný SKIBI sáhlo na dno, tak přichází blonďatá - černá ovečka v čele okrašlovací sekce se svými bonusovými nápady.

Začalo to fretkama. Rodinná firma s hravým krámečkem přece musí mít něco pro děti!
Tak třeba zvířátko... Opláštíme, zateplíme a ještě dobetonujeme - a pak ještě tu klícku.
"Klícku?" zazírá Pavel z obřáku mezi cihlama. "Fretky?" hlesne Lucka surfující v hlubočáku účetnictví.
"A když už jsme na zahrádce, tak co nějakou tu sošku...? Něco, z čeho by táta měl radost, aby tu s námi pořád nějak byl,” vynáší srdcový eso rodinnýho mariáše dvojče táty Míry.

Tak nastoupil David Vávra do šumného Radotína. Vstoupil do továrního hangáru se spoustou kol a lyží, tak se v něm hned všechny jizvy minulých ski a bi pádů roztetelily blahem. Zadání, jež přišlo bylo hodno architekta v angažmá absurdního divadla:

Hledá se veselý, nepompézní a důstojný pomníček někomu, koho sice nikdy nepotkal, ale souzněl s jeho anamnézou mistra kristiánek v hlubočáku loňských sněhů. Docela dost dobré zadání pro usměvavého architekta hravého typu, když se ho někdo pokusí rozplakat. ... Každej totiž má nějakýho tatínka, a skoro každej ho měl rád. A skoro každej, kdo má továrnu plnou sportovního vybavení by mu chtěl postavit pomník. Třeba něco jako archaický rám na kolo, nebo humaniodní péro do Markera, nebo oblíbenýho psa odlitýho z plyšovýho bronzu... konceptuální mráček na nebíčku s padáčkem pomalovaným erbem SKI- Radotín.

Jednoduší už by možná bylo inovovat pro svatého Františka z Assisi křížovou cestu do podoby, kterou pochopí i vlekaři v Rokytnici. Velká úleva seznamovacího summitu nastala, když přišla řeč na oříšek:
"Jako že ho měl pořád v kapse...?"
"Jo, a když ho úplně ohladil, tak ho někomu dal."
" A hladil ho, až byl úplně lesklej?"
“Jo, a plnej tý jeho energie a klidu. A úsměvů. A vřelosti k těm, který měl rád"
"Kolik jich rozdal?"
“Hodně. Byl to kliďas s rukou v kapse"
"Skvělý !!!"

Tak se Míra stal Františkem radotínského Assisi se zvířátkama z oříškový palmy. Křížová cesta se stala ořechovou álejí s pomníkem velkýho vlašáku uprostřed. Rozjela se zahrádka pro servisní restauraci. Uprostřed placu vyrostl pahorek s nadějí, že jednou mu dosedne na vrcholek poselství tohoto SkiBi světa !!!

Pak David Vávra ochrnul na obě ruce. Borelioza mu v nich sežrala nervy odshora dolů. Vypadalo to, že nejméně dva roky bude mít odluku od ski i by. Káča dvojče zatím jak Venuše obcházela pahorek planety Míra a čekala s důvěrou na návrat vzpomínky v oříšek zakleté. Pak si najednou sama odskočila na svý vlastní špitální prázdniny. Kosmos se zmenšil na terapie bez ski i bez by. A Skibi navštívilo sci-fi koronaviru. Oříšková cesta se najednou stala opravdu docela křížovou. Dialog jednoho bez nervů, který si moc přál je mít zpátky, s druhou - plnou nervů, na který si nikdy nepřála ani pomyslet. A tady by mohl být zvonec a pohádky Roalda Dahla s obvyklým brutál-endem konec.

Jednoho chromýho účastníka Vasova běhu a jednu dočasně uzemněnou pilotku ovšem spojovala velká vůle k návratu a oříšek v kapse. Nebe-peklo-ráj si sedly ke stolu a začaly licitovat. Nebylo to rychlý, ale doba se celkově zpomalila. Sjezdovky se zavřely a na horách se jel slalom mezi mutacema.

Když Covid vyprázdnil tramvaje, nastala sekundární cyklopandemie, která nedala zahynouti ani Skibi, ani jeho bližním. Z radotínského depa se vyvalil rekordní peloton kol. Svět surfoval na lockdownových vlnách po internetu a nepřipraveným docházela trpělivost.

Oříšek je cesta, a cesta je život. Když se nervy splaší a spletou si role, pak vzpomínka pohlazená v dlani je trumfem na stole. Nevím, jestli Míra kdy licitoval mariáš, ale hráčem byl. Neměnil výraz a jeho radost kulminovala, když labužnicky mazal po sjezdovce dolů níž a níž až k nirváně nebeský.

Omyl většiny dětských báchorek vychází ze schizmatu, že dole je peklo a nahoře nebe.
V pohádkách se toho totiž moc nenalyžuje. Nebe dvojčete Míry je ale docela logicky úplně nejníž, kam se dá doletět na dobře servisovaných ski. Tam se hladí skořápky věčnosti.
Dvojče Káča, s kniplem v dlani, má svý nebe tam, kde se hvězdičky dvojčat-blíženců potkávají na dobře nabroušených hranách s kolenama přibitýma k sobě, na sjezdovce jménem Mléčná dráha.

Františku, Míro, Káčo, Davide, Lucie, Pavle, Adélko, Matěji, Lukáši, Kryštofe, Jarmilo, Hynku, Viléme, hlaďte dál, není jiná cesta.
Radost přichází, když nebe je v kapse. Nebe nahoře i dole, nebe v dlani.

*

Napsal: Pavel Štingl / Praha září 2021
Vzniklo při příležitosti druhého výročí od rekonstrukce Vindyšovy továrny.